Nedoběhnutý závod: Jak to zvládnout a neztratit motivaci?

9/4/2019


 

 

Radost, osobní rekord, medaile, vítězství. Tohle všechno a mnohem víc příjemnýho si můžete odnést ze závodu. Ale jako ke každému sportu, tak i k běhu, patří i to méně příjemný – neúspěch. Konkrétně nedoběhnutý závod neboli DNF (did not finish).

 

V první řadě je potřeba si uvědomit, že je to úplně normální a že to opravdu patří ke každému sportu. Důležité je, se zeptat sám/sama sebe: ,,Proč se mi to stalo? Proč jsem nedoběhl/a?“. Na tuto otázku si odpovědět a poučit se z toho pro příště. Jednoduše neudělat znovu tu stejnou chybu.

To, že nedoběhnete závod, se může stát i přes to, že jste se na závod poctivě připravovali. Určitě to neznamená, že jste špatní, jen jste prostě neměli den nebo třeba neodhadli své síly.

 

Nám s Markem se to obou stalo téměř nedávno, a proto píšeme tento článek. Možná vás zajímá, jaké jsme z toho měli pocity, jak jsme neztratili motivaci k běhu a jak jsme se z toho jednoduše nepo.. nezbláznili 😊

 

Pokud vás to zajímá, tady jsou naše příběhy:


 

Mára:

 

Moje první a zatím i poslední DNF přišlo na Horské výzvě na Šumavě na trase Long letos v půlce července. Loni jsme byli s parťákem Paťou na stejném závodě, což byl nás první kontakt s ultramaratonem. Tak jsem trochu nevychytal oblečení, měl jsem toho na sobě moc, ale i přesto, že jsem únavu a křeče pocítil docela brzo jsme závod dokončili. Sáhl jsem si docela na dno, ale prostě jsem měl ten den jasno v tom, že ten závod dokončíme. Což se nám nakonec i povedlo, v čase okolo 11 hodin a 40 minut. Posledních 15 kilometrů už to byla víceméně procházka.Každopádně z toho, jak to dopadlo, vyplynulo, že se na Šumavu vrátíme a zkusíme to znovu. Celkově bych řekl, že jsem formu měl lepší, což nás i vedlo k tomu si nastavit cíl pod 10 hodin. Paťa se v tomhle přizpůsobuje mně, protože je mnohem rychlejší běžec a vydrží rychlejší tempo.

 

Už jsme v podstatě věděli, do čeho jdeme, tak jsme chtěli překonat loňský rok. Od startu nám to šlapalo docela dobře, běhali jsme podstatně víc stoupání než loni. I já jsem cítil větší sílu. Oproti loňskému závodu jsem běžel jen v kraťasech a tričku, takže o tom, že bych se oblíkl moc, nemohla být řeč. Ale asi naše vyšší tempo způsobilo, že jsem se dost potil a tím ztrácel moc vody, kterou jsem nestíhal doplňovat. Na první občerstvovačce, cca 18. km, jsme byli zhruba 4 minuty za pozdějšími vítězi. Kdybychom to věděli, tak by nám bylo jasné, že naše tempo je moc vysoké. Součástí našeho plánu bylo i zkrátit zastávky na občerstvovačkách, jelikož jsme tam loni strávili docela dost času. Takže žádný velký zdržování, doplnit vodu, hrst oříšků, rozinek a hurá na seběh. Už v prvním seběhu jsem cítil, že to není úplně ono, nedařilo se mi to nějak rozběhnout. Pak už pomalu začínala trápená, v jednom ze stoupání se mi Paťa docela trhl, takže jsem si šlapal sám a hlavou už se mi začaly honit negativní myšlenky. Přemýšlel jsem nad tím, jestli není Patrik nasranej, že ho zdržuju, že mi dochází síly moc brzo a podobně. Chvilku po tom, mě začaly chytat křeče, prvně zadní levé stehno, potom pravé, lýtka a pak už i vnitřní strany stehen a třísla. Začali jsme střídat chůzi s během, což je snad jediná věc, která nedělá Paťovi dobře a já to moc dobře věděl. Takže když už jsem byl tak dost vyčerpanej, přidával jsem si ještě svýma myšlenkama. Oproti loňsku to nebylo „už jsme v půlce“, nebo „už je to jen 30 km", ale hlavou se mi honilo „ještě dalších 30 km" nebo „ještě jednou tolik". Což je obrovskej rozdíl! Jak mi docházela síla, přidávaly se další problémy, jako bolest břicha nebo hlavy. Proto jsme na druhou občerstvovačku už dorazili s tím, že tam taky skončíme. Bylo to docela těžký rozhodnutí, věděl jsem, že je to kvůli mně, Paťa by v nastaveném tempu mohl v klidu pokračovat dál. Celkově stála příprava dost času, samotnej závod peníze, jeli sme kolem 6 hodin z Brna, měli jsme 35 km za sebou. Ale došli jsme k závěru, že by nebylo úplně rozumný v závodě pokračovat. Doběhli jsme na občerstvovačku, poprosili dobrovolnice, aby nám zavolaly odvoz a počkali na něj. Bylo tam zklamání, nasranost, pocit, že jsem zklamal parťáka, ale bohužel, dál to nešlo a Paťa to akceptoval. Nakonec jsme se při čekání na svoz ještě docela pobavili. Krom přepálenýho tempa hrálo obrovskou roli nastavení hlavy, prostě jsem nechtěl dokončit ten závod tak moc jako loni. A to byl ten rozdíl, kvůli kterýmu jsme nedokončili.Na hotelu jsme si pak dali snídani, pospali, zašli na wellness, večeři a nakonec šli ještě večer běhat. Po problémech z rána nebylo ani památky, tak jsme si s Paťou dali ještě nějaký kopce. Znovu jsme se o tom bavili, došli ke stejnému názoru a začali plánovat, co dál. Po DNF vidím totiž dvě možnosti, buď tě to srazí a ty kvůli tomu zanevřeš na běh, vysereš se na to s tím, že to nemá smysl a nebo tě to nakopne a zkusíš něco změnit, víc potrénovat a budeš nachystanej na příště. Vezmeš ten neúspěch a pokusíš se z něj poučit. Nezopakuješ svoje chyby a příště to prostě doběhneš!
 

 

 

 

Veru:

 

Není to dávno, co jsem nedokončila závod Runtour v Olomouci. Vůbec se nejednalo o tak dlouhý závod jako v případě Máry, byl to závod pouze na 10 km, i tak jsem se rozhodla ho ukončit a dál se netrápit.

Už den předem jsem cítila, že se blíží „mé dny“. V tomto to máme my ženy opravdu horší. Nevím, jak se cítí ostatní ženy, věřila bych tomu, že dost podobně, ale já se cítím unavená a mívám i velké bolesti a křeče. Obávala jsem se toho, ale říkala jsem si, že mám naběháno a když si to nebudu připouštět, určitě to doběhnu. Ráno jsem měla nafouklé břicho a místo chystání na závod, bych si klidně dál pospala. Nepospala. Kolem půl 9 jsem jela směr Olomouc.

 

Výběh byl 12:15 a venku bylo asi 30°C. Po rozcvičce jsem se cítila docela dobře, takže jsem si hrdě stoupla za vlajkonošem s číslem 45. „Mám přece natrénováno! Na brněnské zvlněné přehradě jsem uběhla 10 km za 46:24. To dám!“, pomyslela jsem si (Hahaha). Na závodě Runtour je super, že můžete běžet na určitý čas s lidmi z týmu Runtour, nemusíte se tak soustředit na hodinky, ale víc na sebe, a ještě k tomu máte velkou podporu po celý závod právě díky těmto lidem.

 

A bylo odstartováno. A já běžela. Hrdě za vlaječkou 45 minut :-D. Ale hned na 2. km to začalo, bolest v podbříšku, která šla až do nohou. Celý kilometr jsem si ještě myslela, že to ustane a běžela stále za vlaječkou. Od 3. kilometru jsem začala zpomalovat. Bolelo to. Hodně. A to vedro! Vlaječka 45 se vzdalovala a mě napadla myšlenka, že zastavím. Vzpomněla jsem si totiž, jak jsem si při cvičení při „mých dnech“ strhala svaly v podbříšku a nemohla cvičit celý měsíc. Toto byl asi moment, kdy jsem si řekla, co tady dělám a že přes takovou bolest prostě nepůjdu. Zastavila jsem se, strhla naštvaně číslo a šla najít můj fanclub. Cestou mě napadlo, že jsem mohla počkat na mamku, která běžela s vlaječkou 55 minut, ale pak jsem se podívala na to zmačkaný číslo a řekla jsem si s úsměvem: ,,To už asi nepůjde :-D“. Na druhou stranu jsem byla ráda, že už běžet dál nemůžu, opravdu jsem chtěla najít můj fanclub a dát si prášek na bolest, který jsem měla připravenej v batůžku pro případ nouze.

 

Bylo mi to líto. Obzvlášť, když jsem přišla za sestrou a taťkem, kteří mě v napětí vyhlíželi na dráze a pak mě zahlídli mimo ni - bez startovního čísla. S otázkou sestry, která se opatrně zeptala, co se stalo, ukápla i slzička. Ale pak to bylo dobrý a já fandila ještě v cíli mamce, která si zaběhla svůj krásný čas 56:58! Po závodě jsme šli na oběd, na zmrzku a hned bylo hej :D.

 

Jak jsme psali na začátku, důležité je, si z toho vzít ponaučení. Moje bylo to, že v těchto dnech se nebudu zúčastňovat závodů. I když budu na závod pozvaná, můžu jít fandit a užít si to takto. Určitě není dobrý jít přes takovou bolest. Jsou chvíle, kdy je dobrý si říct: ,,Dneska na to nemám.“, obzvlášť v takovémto závodě, kam si to jdete hlavně užít. Není to žádné mistroství světa, které se vám naskytne třeba jednou v životě.

A jak jsem neztratila motivaci? Upřímně, na to jsem neměla ani pomyšlení. Běhám, protože mě to baví. To, že občas mám dobré výsledky, je jen třešnička. Opakuji se neustále, ale hlavní je běhat, protože to máte rádi, jenom tak vás něco takového, jako je nedoběhnutý závod, úplně nerozhodí.


 

 

 

Přejeme vám všem jenom ty příjemný a doběhnutý závody! A pokud se někdy nezadaří, pamatujte… Zmrzka (v případě Marka pivo) spraví všechno :-D


 

Vaše Verča a Mára

 

 

 

Sdílet na Facebooku
Please reload

© 2019, Happy healthy me, všechna práva vyhrazena.